Národní park Akan

Národní park Akan

Na severovýchodě japonského ostrova Hokkaidó se na ploše 905 km2 rozkládá Národní park Akan, který každého návštěvníka očaruje svou jedinečně zachovalou a krásnou přírodou. Vděčí za to mnoha omezením, která musí turisté v parku dodržovat, aby se tento jedinečný kout země podařilo uchovat v nezměněné podobě i pro další generace.

Akan je považován za nejkrásnější národní park v Japonsku. Na západě parku se zvedá dvojice sopečných vrcholů Oakan (1370 m. n. m.) a dosud činný Meakan (1500 m. n. m.). V jejich blízkosti se rozkládá jezero Akan, které proslulo bizarními zelenými chaluhami „marimo“. Jde o vzácné, sametově zelené koule tvořené propletenci řas algae, které zde poprvé objevili místní obyvatelé - Ainuové a nazvali je "To Karipu" neboli "jezerní koule".

Podle legendy jde o slzy panny Setony, která se nešťastně zamilovala do Manibeho, lovce z nedůstojného kmene, proto jejich lásce nebylo přáno. Zoufalý Manibe zabil Setonina určeného snoubence a tak jí zbyly jenom oči pro pláč. Marimo bylo v roce 1921 uznáno jako japonský národní poklad. Aby řasy dorostly do velikosti ping-pongových míčků, jim trvá dlouhých 80 let. Velmi stará a velká marimo se nakonec rozpadnou na několik řasových chomáčků a každý z nich pak začíná formovat novou kouli. Tyto vzácné chaluhy najdete také ve Švýcarsku, na Sibiři a také v Severní Americe. Marimo z jezera Akan jsou však považovány za nejkrásnější pro jejich velikost a dokonale souměrný tvar.

Jezero Akan nejenže dalo celému parku název, ale stalo se i útočištěm Ainů – původního obyvatelstva Hokkaida a severního Honšú. Jejich kultura se utvářela mezi 8. až 14. stoletím. Jelikož jsou rasově zcela odlišní od Japonců a spíše připomínají bílou rasu, vedou se dodnes dohady, odkud vlastně přišli. Jde o vysoké štíhlé lidi, s plnovousem, šedýma či modrýma očima a často vlnitými vlasy. Kvůli celkově hustšímu ochlupení je Japonci dříve nazývali "chlupatí lidé". Vyznačovali se silným sepjetím s přírodou, která jim dávala vše. Zvířata zabíjeli, jen když to bylo nezbytně nutné, považovali je totiž za bohy. Zabíjení za účelem získávání potravy tak bylo doprovázeno obřady, jimiž těmto bohům vzdávali dík.

Autor: Satoshi Kinokuni

Poté, co v 60. letech 19. století přišli na Hokkaidó Japonci, byla jejich půda zkonfiskována a jejich právo na lov a rybaření značně omezeno. Následkem této nucené asimilace se začaly vytrácet tradiční ústně předávané moudrosti. Dnes ovládá jazyk Ainů jen několik málo lidí, přestože od roku 1990 dochází k postupnému oživování této starodávné kultury. Vzniklo hnutí za znovuzrození ainuské kultury, které je vedeno mladými příslušníky této rasy či posledními plnokrevnými Ainuy. Lidé se opět začali koncentrovat ve vesnicích zvaných "kotan".

Největší vesnice Akan-kotan je situována právě na břehu jezera Akan. Fungují zde asi tři desítky domácností, celkem zde žije kolem 200 osob oděných do tradičních šatů. Dvě řady řezbářských domků tvoří malé náměstí, shora uzavřené obrovskou dřevěnou sochou sovy, která je považována za boha Ainů. Živí je především turistický ruch, stali se totiž velkou atrakcí nejen pro Japonce, ale i návštěvníky ze zahraničí. Prodávají nejrůznější rukodělné výrobky, vyřezávají ze dřeva zvířátka, trpaslíky nebo sošky svých bohů.

Tradiční tance Ainů se podařilo dochovat v nezměněné podobě do dnešní doby, proto byly vládou vyhlášeny za nedotknutelný kulturní majetek. Stejně tak jako tance byla ojedinělá i jejich tradiční kuchyně. V obchůdcích se sice dodnes nabízejí rádoby typická jídla, ovšem to nejbizarnější z nich - syrové medvědí maso zvané „sašimi“ dnes již není možné legálně ochutnat. Japonská vláda přípravu tohoto pokrmu zakázala po několika případech úmrtí na trichomoniázu.

Dlouholetá diskriminace, zákaz používání vlastního jazyka, zrušení mnoha zvyků a tradic, snaha o začlenění do japonské společnosti – to vše za podpory vlády udělalo z Ainů jednu z nejchudších a nejodstrčenějších minorit v Japonsku. Přispělo to k ochromění jejich kultury, snížení populace, zapomenutí vlastního jazyka a životu na okraji společnosti. Přesto se situace Ainů v posledních letech výrazně zlepšila.

Dalším pěkným jezerem je Onetto, ke kterému se můžete dostat po dobře vyšlapané stezce vedoucí ze sopky Meakan. Jezero je nádherné v kterékoliv roční době, ale úplně nejkrásnější je na podzim. Východně od jezera Akan se na opačné straně průsmyku Tešikage před vámi otevře pohled na jezero Kuššaro, které v zimě zamrzá, vytváří termální průduchy a vlivem tlaku vzduchu zde dochází ke vzniku harmonických tónů. Vypadá to tak, jako by u jezera někdo zpíval, proto bývá často nazýváno Zpívající jezero. Malé části jezera zůstávají však i v zimě bez ledu a tak zde přečkávají zimu hejna labutí.
Ještě dále směrem na východ na vás čeká jedna z nejúchvatnějších scenérií na ostrově, kterou poskytuje jezero Mašú. Jde o kráter, jehož strmé vnitřní útesy se vypínají do výšky 200 metrů. Vody jezera postrádají přítok i odtok, i přesto zde najdete průzračně čistou vodu. Panoramatická kulisa z okraje kaldery zahrnuje horu Šari na severu, poloostrov Širetoko na severovýchodě, jezero Kuššaro a také oba vulkány na západě.

Lesy v parku jsou útočištěm pro bezpočet živočichů. Potkáte zde jeleny sika, lišky obecné, veverky obecné či burunduky. Silné zastoupení zde má také lesní ptactvo, včetně datla černého. Koho zajímá geotermální činnost, si na své přijde na jižním břehu jezera Kuššaro, kde se nachází venkovní horká jezírka. Na hoře Iou se vytvořily sirné fumaroly, menší plochy bublajícího bahna zvané „bokke“ naleznete u jezera Akan. Na turisty jsou pak připravena lázeňská střediska Kajawu a Akan, která oplývají prodejnami se suvenýry a artefakty Ainů.

- jap -

Předchozí články z Japonska:
Nikkó – město slunečního jasu
Nara – japonský symbol klidu
Tokijské národní muzeum
Okajama
Kanazawa – město se silnou kulturní identitou

Článek byl zobrazen 9 670 krát.