Nikkó – město slunečního jasu

Nikkó – město slunečního jasu

Jedno japonské přísloví praví: „Dokud neuvidíš Nikkó, nevíš, co je krásné“, a s tím nelze jinak, než souhlasit. Toto nádherné město leží v horách prefektury Točigi, na severu ostrova Honšú. Pyšní se mnohasetletou historií, úchvatnými památkami i krásnou okolní přírodou. Stalo se tak oblíbeným cílem nejen japonských turistů.

Je tomu již více než 1200 let, co vážený buddhistický duchovní  Šódó Šónin překročil na své pouti na posvátnou horu Nantai řeku Daija a založil v Nikkó první chrám. Během následujících několika staletí se Nikkó stalo významným šintoisticko-buddhistickým náboženským centrem. Vojenský vládce Tokugawa Iejasu si město navíc vybral za místo svého mauzolea. Mauzoleum s názvem Tóšógú nakonec v roce 1634 postavil jeho vnuk Iemicu. Velikostí svatyně chtěl ohromit všechny protivníky a demonstrovat bohatství rodu Tokugawů. Od té doby se Nikkó začalo proměňovat v japonský symbol nádhery.

Prohlídku města, jehož název se v japonštině píše znaky znamenající „sluneční jas“, můžete začít třeba u železničního nádraží postaveného v klasickém duchu, které je nejstarším ve východním Japonsku. Dřevěnou budovu navrhnul v roce 1915 americký architekt Frank Lloyd Wright. Právě odtud se můžete autobusem pohodlně dostat k mnoha městským památkám.  Během cesty se můžete pohledem pokochat na hotel Kanaja, který je doslova architektonickou lahůdkou.

K městu neodmyslitelně patří červeně lakovaný dřevěný most Šinkjó, který se klene přes řeku Daija. Původní most z roku 1636 určený výhradně pro šóguna a císařské posly zničila povodeň. Současná stavba pochází z roku 1907. Tím prvním chrámem ve městě, který založil v roce 776 Šódó Šónin se jmenuje Rinnódži a ukrývá největší síň v Nikkó – Sanbucudó. V ní jsou uloženy tři zlacené podobizny Buddhy, které představují tři horská božstva. Za síní se tyčí bronzový sloup Sórintó s devíti prstenci, který je symbolem světového míru. V pokladnici je uložena rozsáhlá sbírka chrámových cenností z období Edo.

Za chrámem Rinnódži se rozprostírá zahrada Šójóen z 19. století. V zahradě se můžete kochat jezírky, kamennými můstky a mechem obrostlými kamennými lucernami. K chrámu patří ještě dvě chodbou navzájem propojené síně Hokkedó a Džogjodó, v nichž jsou uloženy buddhistické relikvie.

Foto: svatyně Nikkó   Autor: Masafumi

Jedním z nejnavštěvovanějších míst v Nikkó je svatyně Tóšógú, která dodnes vzbuzuje posvátnou úctu. Místo posledního odpočinku Tokugawy  Iejasa stavělo po dobu dvou let kolem 15 tisíc řemeslníků ze všech koutů Japonska. Dekorováno bylo snad vše, co bylo jen trochu možné. V období Meidži bylo sice toto mauzoleum vysvěceno na svatyni, ale podařilo se zde uchovat mnoho buddhistických prvků, jako je třeba pětipatrová pagoda, knihovna se sútrami a brána Niómon. Ke svatyni vede slavná ulice Japonských cedrů. Součástí svatyně je Pokladnice a Muzeum umění Tóšógú, kde kromě klenotů opatrují ještě brnění a meče šógunů z rodu Tokugawa. V muzeu je uložena jedinečná sbírka malovaných dveří z počátku 20. století.

Další památkou města je svatyně Futarasan, kterou v roce 782 založil rovněž Šódó Šónin. Svatyně je zasvěcena božstvům hor Nantai (muž) a Njótai (žena) a jejich dítěti jménem Taró. Bronzová brána, jež je součástí svatyně, se nalézá na seznamu významných kulturních památek. Za pozornost stojí i vysoká bronzová lucerna, která údajně v noci připomíná nestvůru. Po příjemném kamenném chodníčku vedoucím lesem se dostanete k poklidné rustikální svatyni Takinoo. Jelikož je zasvěcena ženskému božstvu, přitahuje ženy a všechny ty, kdo touží po lásce. Vaše přání bude údajně splněno, když otvorem v horní části brány vhodíte do svatyně kamínek.

Při prohlídce Nikkó nesmíte vynechat návštěvu úchvatné svatyně Taijúinbjó, která je mauzoleem Tokugawy Iemicu, vnuka Iejasu žijícího v letech 1603 – 1651. Iemicu byl mocným šógunem, který na více jak 200 let uzavřel celé Japonsko před okolním světem. Taujún je jeho posmrtným jménem. Svatyně byla dokončena v roce 1653 a vyjímá se v háji japonských cedrů. Pyšní se několika bohatě zdobenými branami stoupajícími až ke svatyním Haiden a Honden. Popel šóguna Iemicu je uložen za šestou a poslední branou.

Foto: brána Karamon   Autor: Andrea Schaffer

Trochu stranou centra města jsou jezera Ganman ga fuči, v nichž se prolínají lávové proudy z dávné erupce sopky Nantai s průzračnými vodami řeky Daija. Tato neobvyklá malá jezera jsou posvátným buddhistickým místem. Pěšinu kolem řeky lemuje asi 70 kamenných soch zvaných „Džizóa“. Jelikož se jejich počet údajně neustále mění, místní lidé těmto sochám přezdívají „sochy přízraků“. V sousedství jezer se rozkládá botanická zahrada, v níž se pěstuje více než 3000 druhů rostlin nejen z Japonska, ale z celého světa. K vidění je zde také flóra nedalekého Národního parku Nikkó. Nejvhodnější dobou pro návštěvu je období mezi dubnem a červencem, kdy rozkvétají kosatce a další květiny.

Zajímavým místem je také Muzeum uruši, které bylo v roce 1998 otevřeno v lesoparku Ogurajama. Muzeum vystavuje lakované artefakty z Nikkó a dalších míst Japonska. Muzejní sbírka zahrnuje také ukázky lakovaných předmětů z Číny, Indie a Egypta. Slovo „uruši“ znamená v japonštině „lak“.

Horská oblast na západ od města je součástí Národního parku Nikkó, který se může pochlubit jedněmi z nejkrásnějších japonských vodopádů a mnoha naučnými stezkami. Součástí národního parku jsou kromě přírodních zajímavostí, jako jsou jezera, horské prameny a mokřady, také památky vybudované člověkem.

- jap -

Předchozí články z Japonska:
Nara – japonský symbol klidu
Tokijské národní muzeum
Okajama
Kanazawa – město se silnou kulturní identitou
Atomové dědictví Hirošimi

Článek byl zobrazen 11 061 krát.